Když moje dcera visela tři metry nad zemí, s nohama obtočenýma kolem silného, hladkého kmene liány uprostřed belizské džungle, stála jsem pod ní a přemýšlela, jak daleko je od pevné země, dlážděné cesty a nejbližší nemocnice.
Nemusím asi říkat, že tohle rozhodně nebylo v mém plánu dne. Byli jsme právě na misijním výjezdu v malé vesnici v západním Belize (malý stát ve Střední Americe) s přáteli z našeho společenství, kteří sem každoročně jezdí už přes deset let. Naším úkolem bylo pomáhat ve vesnické škole, podporovat projekty pro rozvoj komunity, sdílet Ježíšovu lásku a prohlubovat přátelství s lidmi, kteří žijí v naprosto odlišných podmínkách od toho, co známe my.
A právě poslední zmíněný bod přivedl moji dceru na strom. Dopoledne jsme se vydali na procházku k málo známým mayským zříceninám, ale cesta se zvrhla v pralesní dobrodružství bez jakýchkoli bezpečnostních postrojů, které vedl náš místní přítel Julio, obutý v kroksech. Zjevně mu nepřipadalo nijak znepokojivé nechat dítě šplhat po stromech bez jištění.
Doma ve Spojených státech se o své děti neustále strachujeme. Je dobře zdokumentováno a obecně přijímáno, že chytré telefony, sociální sítě a nedostatek samostatnosti a volné hry přispívají k vytvoření toho, co sociální psycholog Jonathan Haidt nazval „úzkostnou generací“ (viz jeho knihu The Anxious Generation – pozn. red.). Uprostřed všech obav ale často přehlížíme rozšířený problém, který s tím úzce souvisí: nekontrolovanou, společensky normalizovanou rodičovskou úzkost a dusivý styl výchovy, který z ní vychází.
Že rodiče mají strach o své děti, není nic nového pod sluncem a zřejmě tomu tak bylo vždycky. Po celé věky se rodiče báli, že je o děti připraví nemoc, nehoda nebo násilí. Zatímco já se aktuálně strachuji o to, jak dopadnou zkoušky do volejbalového týmu a první den ve škole, matky po celém světě se bojí bomb a střel, hladu a válečných front.
Problém nás, kteří žijeme v relativním pohodlí, je, co se svými obavami děláme. Naše rodičovské strategie sice úspěšně utišují naše vlastní strachy, ale to neznamená, že odpovídají vývojovým potřebám našich dětí. Místo abychom dětem pomohli vyrůst ve schopné, sebevědomé dospělé, spíše je zbavujeme moci nad vlastním životem. Přehnanou starostlivost vydáváme za důkaz lásky a naši posedlost bezpečím a pohodlím vnímáme jako šlehačku na horké čokoládě – když trocha je dobrá, víc musí být ještě lepší.
Napříč politickými a sociálními rozdíly jsou například jedněmi z nejtvrdších odpůrců zákazu chytrých telefonů ve školách rodiče, a to navzdory obrovskému množství důkazů, že mobily narušují výuku. Důvod? Bezpečnost a pohodlí. Chytré telefony nám dávají dříve nepředstavitelnou možnost v každém okamžiku vědět, kde se naše děti nacházejí. Představujeme si, že je zachráníme v případě střelby ve škole nebo – což je pravděpodobnější – od následků zapomenuté svačiny.
Nejde však jen o telefony. Vrstvíme jedno opatření na druhé: Rozmixované ovoce a pětibodové bezpečnostní pásy vedou k používání sledovacích zařízení, jako jsou AirTagy (čipy monitorující polohu), a k posedlosti kontrolováním známek. Vší tou úzkostlivou péčí, neustálými opravami a starostmi svým dětem mimoděk říkáme, že svět je nebezpečné místo, kde to bez naší neustálé pomoci samy nezvládnou.
Jenže v honbě za bezpečím se mýlíme. Více není lepší. Máme tu generaci úzkostných dětí, protože jsme sami generací úzkostných rodičů. Ačkoliv máme dobré úmysly, svým chováním jsme dětem uškodili, protože naše vnímání rizika je pokřivené. Horečně se snažíme je chránit před málo častými hrozbami, a nevšímáme si mnohem horších následků, které jsme způsobili svou výchovou.
V některých případech může být k nápravě potřeba odborná pomoc, abychom dostali vlastní úzkost pod kontrolu. Ale mimo klinickou rovinu existuje i běžnější forma chronických obav, kterou zná každý moderní rodič – ať už u sebe, nebo u ostatních. A v tomhle se západní křesťané nijak neliší od ostatních.
Jsme stejně úzkostní jako naši nevěřící sousedé a naše rodičovství je stejně přehnaně opatrné. Mělo by nás to ale zarazit, když vezmeme v úvahu, co Ježíš říkal o nebeských ptácích a polních liliích (Mt 6,25–34). To, co nazýváme opatrností, může Bůh vidět jako hřích: jako touhu mít vše pod kontrolou a jako neochotu důvěřovat mu v péči o děti, které nám svěřil.
Tento problém je pro křesťany odlišný i v tom, že dokážeme rozpoznat něco, co jiní rodiče možná nevidí: Že ve svém jádru je tato výzva spíše duchovní a existenciální než praktická a organizační.
Vím, o čem mluvím. Moje starší dcera tento měsíc nastoupila do osmé třídy na státní základní škole. Každý den mi z její školy chodí e-maily o uzamčení budovy. Každé ráno sleduji, jak vchází dovnitř spolu s ostatními dětmi, které si ve svých batozích nesou neviditelná břemena a kdovíco dalšího, a musím polykat svůj strach. Musím zahánět vtíravé myšlenky, že to může být naposledy, co ji vidím.
Jak moje dcery rostou, jejich životy se stále více míjejí s tím mým a ony vstupují do světa plného chaosu a nejistoty. Občas se uprostřed noci probudím se zrychleným tepem, s pocitem, že stojím na okraji propasti a křečovitě svírám jejich ruce, abych je uchránila před pádem. Ve střízlivém světle dne vím, že nejsem schopna vše předem naplánovat a zabránit všem možným tragédiím a těžkostem, které by naši rodinu mohly potkat. Přesto se v těch nejtemnějších nočních hodinách zdá, že nedokážu přestat se o to pokoušet.
Jsou zde dvě věci, které mohou být pravdivé zároveň: Tyto úzkosti, které nám kradou spánek, jsou reálné a hluboké, a přesto se jimi jako křesťané nemusíme nechat pohltit.
Vy i já musíme začít vyznáním. Iluze, že máme věci pod kontrolou, je lákavý elixír, ale nikdy nás neuspokojí. Musíme si přiznat, že to víme, a že jsme o něj i přesto usilovali. Možná nás právě tato upřímnost připraví na to, abychom se obrátili k Ježíši.
„Ve světě budete mít soužení.“ (J 16,33) Tohle zaslíbení dal Ježíš svým učedníkům ve svém posledním kázání na zemi. A platí i pro nás. Tento verš sice nenajdeme na obrázcích v křesťanských obchodech, ale možná bychom měli. Ignorovat Boží slib o pláči, truchlení a zármutku v tomto světě je pro nás nebezpečné.
Věnovat tolik času a strachování ve snaze vyhnout se trápení není jen nerealistické – znamená to zároveň odmítnout Kristovo pozvání důvěřovat naději, kterou nám nabízí bez ohledu na okolnosti. Znamená to odmítnout druhou část stejného verše: „Buďte dobré mysli!“ přikazuje Ježíš. „Já jsem přemohl svět.“
Ale co vlastně znamená „být dobré mysli“? Musíme své vyznání spojit s opravdovým pokáním. Musíme se vzdát své kontroly a čelit každému dni s důvěrou jako malé děti, které vědí, že jejich Otec dává dobré dary (L 11,13).
To je první lekce rodičovství v Ježíšově životě, kterou Marie vyjádřila v modlitbě poté, co se dozvěděla, že porodí Božího syna: „Staň se mi podle tvého slova.“ (L 1,38) Kazatelka a spisovatelka Ruth Haley Bartonová říká, že to je „pravá modlitba lhostejnosti“ – modlitba, ve které Marie projevuje „hlubokou připravenost odložit své vlastní zájmy, aby se mohla podílet na Boží vůli, která se odvíjí v lidských dějinách“.
Tento druh svaté lhostejnosti neznamená lhostejnost bezcitnou, ale ochotu přijmout Boží vůli v našich životech. Tento pojem pochází od Ignáce z Loyoly, teologa ze 16. století, ale jeho kořeny sahají hluboko do Písma. Vidíme to u Chany, když odevzdává svého syna Samuela do chrámu (1S 1,28), i u Ježíše v Getsemanské zahradě (Mt 26,39). A jak radí Bartononová, někdy musí modlitba lhostejnosti začít modlitbou za lhostejnost, resp. – prosbou, aby nám Bůh pomohl uvolnit sevření toho, co si držíme příliš pevně.
V Belize jsem poslouchala, jak Juliův klidný hlas vedl mou dceru při sestupu po liáně. „Povol, pusť se,“ povzbuzoval ji, aby sklouzla dolů, i když ještě neviděla, kam dopadne. Jeho slova mě náhle probudila. Pusť se. Povol. Pusť to.
Nebyl to Julio, kdo mou dceru vystavil nadměrnému riziku a obavám. Byla jsem to já – tím, že jsem jí dávala život plný pečlivě vybraných zážitků a omezené zodpovědnosti, tím, že jsem vyměnila skutečná dobrodružství za ta digitální, tím, že jsem se stala matkou, která neustále krouží kolem, snaží se pomáhat a neúnavně připomíná „buď opatrná“. Ježíši, pomoz mi, abych to pustila z rukou.
Když jsem Julia a svou dceru sledovala, uvědomila jsem si, že to nejlepší, co v té chvíli můžu udělat, je ovládnout vlastní nervozitu. A že když tento okamžik srovnám se svým životem doma, jsem si stále jistější, že právě tohle naše děti potřebují. Když moje dcera konečně stála pevně na zemi, spatřila jsem v jejích očích něco nového – jiskru úspěchu a sebevědomí. Poté, co okusila důvěru, které se já teprve učím.
Carrie McKeanová je americká spisovatelka. S manželem a dvěma dcerami žije v Texasu. Viz www.carriemckean.com.
Přeložila Kateřina Coufalová.
