Ale možná předbíhám. Vraťme se na začátek. Moji rodiče se seznámili v nočním gay klubu v San Francisku. Moje matka chtěla jen bezpečné místo, kde by si mohla zatančit. Můj otec dělal ochranku. Matku i mě opustil poté, co nás obě fyzicky týral. Do svých deseti let jsem o jeho existenci ani nevěděla, protože se matka znovu vdala.
Nepamatuji si, že bych kdy v dětství měla určený čas, kdy je třeba jít spát. Směla jsem se dívat na horory. A pokud šlo o sex, nic se přede mnou neskrývalo. Běžně jsem slýchala různé vtipy a historky, a když mi bylo deset, pomáhala jsem matce vystřihovat obrázky z časopisu pro dospělé na rozlučku se svobodou.
Ve čtrnácti jsem potkala svého prvního přítele. Smáli jsme se svým vtipům, sledovali jsme podobné seriály a dobře jsme si rozuměli. Ale jak už to u teenagerů bývá, zanedlouho jsme se rozešli.
O rok později jsem na hodinách evropské historie potkala svou první přítelkyni. Byla ze čtvrtého ročníku, krásná a oblíbená. Protože jsem v hodinách vynikala, požádala mě, abych ji navštívila a pomohla jí s učením. Když jsme se sešly u ní doma, něco bylo jinak. Konverzace plynula snadno, rychle, nečekaně. Její krása mě uchvátila. Vnímala jsem podobnou přitažlivost, jakou popisovaly jiné dívky ve vztahu ke klukovi.
Během následujícího týdne jsem se sama sebe začala ptát: „Je v pořádku cítit k dívce něco takového?“ Matně jsem tušila, že lidé v církvi takové věci odsuzují, ale když jsem se snažila přijít na to, proč, nic jsem nezjistila. Nedokázala jsem si představit, že bych někdy pochopila biblické učení o sexualitě, natož abych se mu podřídila.
Stanovila jsem si cíl: Než tahle dívka odejde na vysokou školu, políbí mě. Lhala jsem jí o své sexuální minulosti, cíleně jsem ji vyhledávala a zaváděla témata podněcující romantické myšlenky.
Postupně se mezi námi rozvíjelo hluboké a opravdové přátelství. Byla první vrstevnicí, se kterou jsem mohla diskutovat o svých myšlenkách, literatuře a dalších vážných tématech. Brzy to přestala být jen hra: Zamilovala jsem se.
Následující léto se mě zeptala, co bych si přála k šestnáctým narozeninám. Srdce se mi rozbušilo. Řekla jsem, že chci, aby mě políbila. Když se to stalo – a v mnoha dalších okamžicích poté –, jsem se cítila, jako by se zvedl závoj. Svět, který jsem vždycky viděla černobíle, se najednou rozzářil v oslnivých barvách.
Odchod z malé střední školy na Yaleovu univerzitu byl vzrušující. Vstoupila jsem do výběrového humanitního programu pro prváky, potkala fascinující lidi z celého světa a užívala si neomezený přístup k alkoholu. Zdálo se to příliš dobré na to, aby to byla pravda.
Pak jsem se dozvěděla novinku: Moje přítelkyně mě podváděla s nevzdělaným napůl bezdomovcem v Tahoe. Když přišly vánoční prázdniny, navštívila jsem ji, ale všechno mi připadalo ledové, nehybné, zamrzlé. Když jsem si na Štědrý den ráno na jejím gauči četla Dona Quijota (zatímco ona se ve vedlejším pokoji milovala se svým přítelem), přemýšlela jsem, co se to s mým životem stalo.
Jak vygooglit Ježíše
Zpátky na univerzitě jsme hned na první hodině filozofie probírali Descartův slavný výrok „Cogito ergo sum“ – „Myslím, tedy jsem“, a to, jak ovlivnil jeho chápání reality a povahy Boha. Po počátečním odmítavém postoji jsem začala přemýšlet, jestli Bůh může existovat. Ve svém pokoji jsem začala googlit náboženské výrazy a cítila se jako středoškolák, který potají hledá pornografii: Jakmile vešla moje spolubydlící, zaklapla jsem notebook a předstírala, že dělám úkol z francouzštiny.
Nedokázala bych zpětně říct, jaká vyhledávací hesla jsem zadávala. Ale v té změti webových stránek jsem se poprvé setkala s Ježíšem. Je těžké popsat předsudky, které jsem si nesla –možná je vystihují výrazy jako „starověký konzervativec“ nebo „nemyslící tradicionalista“. Jenomže články a úryvky Písma, které jsem nacházela, působily rozhodně jiným dojmem. Znovu a znovu jsem viděla, jak si Ježíš všímal lidí, jak důstojně s nimi jednal a sloužil těm, které bych já odstrčila stranou. Trápilo mě však podezření, že můj život je v rozporu s tím jeho.
V té době jsem znala dvě dívky, které spolu měly vážný vztah. Jedna se připravovala na dráhu luterské farářky. Chtěla jsem vědět, jak dokážou sladit svůj život s Ježíšem a jeho učením. Ujistily mě, že jakékoli zdání rozporu spočívá v historicky nesprávném výkladu Písma. Vrazily mi do rukou balíček a já jsem běžela do svého pokoje, abych zjistila, co Bible skutečně říká o sexualitě.
Materiály v balíčku byly hezky graficky provázané, což jsem ocenila. Ale když jsem si vyhledala verše, o kterých se tvrdilo, že jsou zde vysvětleny, byla jsem frustrovaná. Tyto revizionistické výklady se prostě neshodovaly s jasným významem biblických slov. Cítila jsem se podvedená a znechuceně jsem balíček hodila na zem. Očividně jsem byla naivní, když jsem doufala, že v tomhle staromódním náboženství je pro mě místo.
O několik dní později jsem byla v pokoji jednoho přítele, který se odvrátil od katolictví, a všimla jsem si u něj oranžového hřbetu knihy s názvem „K jádru křesťanství“. O C. S. Lewisovi ani o této knize jsem nic nevěděla, ale název mě zaujal, a tak jsem si ji nenápadně strčila do tašky.
Četla jsem a četla. Jednoho dne, když jsem si v přestávce mezi přednáškami četla v knihovně, jsem ji odložila v polovině kapitoly, když mi to došlo: Moje srdce a hlava už to nemohly dál popírat. Ale spolu s touto slavnou jistotou přišlo i panické přiznání mé vlastní hříšnosti. Lhala jsem a podváděla, byla jsem krutá – dokonce i tuto knihu jsem ukradla laskavému, nic netušícímu příteli! Jak bych mohla čelit čistému a svatému Bohu?
Ale když jsem si uvědomila, co Ježíš udělal – jak snášel odloučení od Boha, abych se k němu já mohla připojit –, věděla jsem, že bych byla blázen, kdybych jeho nabídku odmítla. Srdce se mi rozbušilo vděčností, zavřela jsem oči a v modlitbě se odevzdala Ježíši.
Poslechnout dřív, než pochopím
Následující sobotu pořádali Studenti pro Krista z Yale valentýnský večírek. Stále jsem se cítila trapně, že jsem přijala Ježíše, a tak jsem dorazila pozdě a předstírala, že jsem přišla náhodou. Když se mě jedna dívka z druhého ročníku zeptala, proč mě neviděla dřív, zamumlala jsem, že jsem se teprve před dvěma dny stala křesťanem. Byla trochu zaražená a dovedla mě k dalším prvákům, kteří mě pozvali na pondělní modlitební setkání.
Šla jsem tam. Dali mi Bibli, odpověděli na mé protivné otázky a pozvali mě na další večer na biblickou hodinu. Dorazila jsem tam s Biblí v ruce. Dva třeťáci nás provázeli výkladem pasáže z listu Efezským. Bylo to úžasné: Skuteční lidé, kteří opravdu zkoumají Bibli a aplikují ji do svého života.
V průběhu semestru jsem tyto studenty následovala jako kachňátko a pozorovala všechno, co dělali a říkali. Ale rozhodnutí pro Ježíše mi neodpovědělo na všechny otázky. Zejména na tu, jak se vypořádám se svou přirozenou, neotřesitelnou přitažlivostí k ženám. Věděla jsem, že Bible mluví jasně: To, co chci, je nepřípustné. Ale nechápala jsem proč. Jak by mohl tento milující Bůh, který hledá důvěrný vztah s člověkem, zakazovat lásku, intimitu a přátelství?
Tak jsem se musela naučit první lekci křesťanského života: Jak poslouchat ještě předtím, než pochopím. Celý můj dosavadní život mě učil, že si musím nějaký pojem nejprve osvojit, než s ním mohu souhlasit. Jak bych mohla souhlasit s něčím tak důležitým, aniž bych pochopila důvod?
Nakonec se to zúžilo na důvěru. Věděla jsem, že Ježíš je hoden důvěry, protože přinesl větší oběť. Opustil blaženost, pohodlí, radost z toho, že miluje a je dokonale milován, aby žil bolestný život na zemi. Vzal na sebe bolest a potupnou smrt jako zločinec, vytrpěl Otcovo odmítnutí – a to vše proto, abych mohla být přijata. Kdo by si zasloužil větší důvěru?
Poslušnost víry funguje pouze tehdy, když je zakořeněna v osobě, nikoli v pravidle. Pravidlo uložené samo o sobě nás vybízí k tomu, abychom zasedli k soudu a zvážili jeho rozumnost. Pravidlo vycházející ze vztahu však usnadňuje cestu k věrné poslušnosti. Když dítě nerozumí matčině příkazu, hraje charakter matky významnou roli v tom, co se bude dít dál. Krutá, rozmarná matka se pravděpodobně setká s odporem. Ale láskyplná, pečující matka vzbuzuje důvěru, protože víte, že je nezpochybnitelně na vaší straně.
V jedné z nejdramatičtějších zkoušek důvěry v Písmu řekl Bůh Abrahamovi, aby obětoval svého syna Izáka. Kdyby Abraham o tomto příkazu uvažoval izolovaně, jistě by ho neuposlechl. Abraham však byl Božím přítelem. Při zkoušce neváhal, protože znal Boží charakter.
Bůh se ukázal Abrahamovi a já jsem věděla, že se ukáže i mně – ale jak? Odstraní mou přitažlivost k ženám? První roky mého křesťanského života zahrnovaly vztahy se ženami, které byly duchovní, osvobozující a intimní, ale neerotické. V jiných případech mě však osobní a sexuální chemie lákala zpět do starých vzorců. Proč by mě Bůh prostě nemohl spravit?
Postupně jsem začala chápat, že „udělat mě heterosexuální“ není řešení. Neexistuje žádný biblický příkaz být heterosexuální. Studiem, rozhovory a modlitbami jsem nakonec dospěla k zásadní pravdě: Sex není něco, co Bůh objevil a pak ohradil svévolnými omezeními, ale něco, co stvořil – aby nás učil a žehnal nám. Když jeho učení odporovalo mým instinktům, stalo se popírání mých tužeb hlubokým způsobem, jak říct: „Věřím ti.“
Tato důvěra procházela těžkými zkouškami. Moje přítelkyně ze střední školy chtěla začít znovu, ale já jsem jí nemohla vyhovět. Pak jsem se zamilovala do jedné studentky na Yale, ale láska k Ježíši mě volala zpátky.
Vztah s mužem jako zbožný podvod?
Moment, kdy Bůh nejvíc „napnul“ mou důvěru, si nechal na chvíli velkého zoufalství poté, co jsem udělala hloupý krok zpátky a se svou přítelkyní ze střední školy měla znovu sex. Zatímco jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že i tehdy mi bylo odpuštěno, Bůh mi do života přivedl muže. Seznámili jsme se předchozí léto na misijním výjezdu. Chovali jsme se k sobě přátelsky, ale nepřitahoval mě. O mé minulosti všechno věděl.
Během třetího ročníku se mě zeptal, jestli by mě mohl přijet na Yale navštívit. Měla jsem neblahý pocit, že o mě má romantický zájem. Nemýlila jsem se. Přijel s květinami. Připomněla jsem mu, že jsem spala s více ženami, než on kdy bude. Ale nechtěl ustoupit: Jestliže mi Ježíš odpustil, on mi nemá co zazlívat.
Zápasila jsem. Sexuálně mě nepřitahoval, ale obdivovala jsem jeho laskavost, vřelost a naše společné priority. Bylo špatné se s ním dál stýkat, když jsem se necítila jako v předchozích milostných vztazích? Byl náš vztah zbožný podvod? Přesto jsem viděla, že mě miluje, že bude dobrým manželem a otcem, že mě bude směrovat k Ježíši. Dokonce jsem cítila, že můžeme prožívat opravdovou fyzickou lásku, i když spíše naučenou než přirozenou.
Ježíš mi krok za krokem otevíral oči pro druh lidské lásky, kterou jsem dosud neviděla, lásky prodchnuté oddaností a duchovní radostí spíše než vášní pro vášeň. I tentokrát jsem poslechla dřív, než jsem pochopila: Vzala jsem si toho mladého muže dřív, než jsem se do něj skutečně zamilovala, protože jsem nejprve milovala Ježíše.
Toto je obvykle okamžik mého příběhu, kdy lidé dělají unáhlené závěry. Lidé z řad gayů a lesbiček se mě ptali, zda mě dřív skutečně přitahovaly ženy. Heterosexuální křesťané mi hrdě hlásali, že Bůh uzdravil mou homosexualitu. Snažili se mě použít jako maskota něčeho, co ve skutečnosti neztělesňuji.
Pravdou je, že i po deseti letech manželství se mi stává, že pokud vnímám, že mě přitahuje někdo jiný než můj partner, je to žena. Přesto je mé manželství místem radosti a uzdravení. Když se mě lidé ptají na mou orientaci, moje nejupřímnější odpověď zní „v manželství“ – se stejným požehnáním i břemeny, jaká mají ostatní ženatí a vdané věřící, a také se stejným zdrojem naděje a síly, Duchem svatým.
Nikdy bych netrvala na tom, že manželství je přirozená nebo „správná“ cesta pro každého křesťana (nebo dokonce většinu) s přitažlivostí ke stejnému pohlaví. Heterosexualita není konečným cílem. To, o co usilujeme, je věrnost Bohu a radost plynoucí ze vztahu s ním. Pro mnoho věřících bude věrnost Bohu znamenat závazek celoživotního celibátu. Pokud však nevytvoříme vizi plnohodnotného, radostného rodinného života uprostřed církve, bude celibát vypadat jako slepá ulička. Nemůžeme říct ne něčemu dobrému, pokud neříkáme ano něčemu ještě lepšímu.
Společenství, ke kterému nás Bůh volá – společenství důvěrnosti, náklonnosti, pravdy a milosti –, je jeho nástrojem, jak nás zachovat, formovat a připravit na to, abychom mohli být v jeho přítomnosti navždy. Ať už jsme povoláni do manželství, nebo do svobodného života, každý příběh proměny v Kristu se má odehrávat v tomto společenství.
Proto můj příběh není příběhem o tom, jak mě Bůh uzdravil z homosexuality, protože to se nikdy doopravdy nestalo a je to vlastně vedlejší. Je to příběh o tom, jak se stávám tím, kým skutečně jsem – každý den.
Rachel Gilsonová je spisovatelka a vedoucí pro teologický rozvoj ve společnosti Cru Northeast. Viz též www.rachelgilson.com.
Převzato se svolením z časopisu Christianity Today, překlad Kateřina Coufalová.
